Mgr. Bc. Pavel Mašarák
soudní překladatel / němčina
Jakubská 1, 602 00 Brno
Začátek roku 2026 přinesl v soudním tlumočnictví významnou změnu: skončilo pětileté přechodné období, kdy mohli i nadále bez dalšího poskytovat služby soudní tlumočníci jmenovaní podle nyní už neúčinného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Jinými slovy, znatelně se snížil počet soudních tlumočníků a překladatelů – části z nich totiž zaniklo s Novým rokem ze zákona oprávnění k výkonu činnosti. Souvislosti jsme se snažili popsat v první části příspěvku. Nyní se podívejme na počet soudních tlumočníků a překladatelů podrobněji.
Vyjdeme-li z dat, která o znalcích, tlumočnících a překladatelích chvályhodně poskytuje Ministerstvo spravedlnosti, zjistíme následující: začátkem roku 2026 má platné oprávnění k výkonu činnosti 917 soudních tlumočníků a 1165 soudních překladatelů. V obou případech zahrnujeme i tlumočníky a překladatele s pozastavenou činností, tedy ty, kteří mají platné oprávnění, dočasně ale neposkytují své služby. Skutečný počet aktivních tlumočníků a překladatelů je tak o něco nižší. Ještě v polovině října loňského roku bylo zapsaných 2542 tlumočníků a 2826 překladatelů. Tyto údaje jsou z konce přechodného období – původní počet soudních tlumočníků na konci účinnosti starého zákona byl ještě vyšší, necelé tři tisíce. Jak je patrné, došlo ke skokovému úbytku osob oprávněných tlumočit pro soudy, policii, notáře a matriční úřady a vyhotovovat tzv. ověřené překlady.
V následujících měsících se počet tlumočníků i překladatelů zase trochu zvýší, protože někteří kolegové nechali tzv. přelicencování na poslední chvíli a nyní čekají na termín zkoušky nebo slibu. Momentálně tak sice (formálně) nejsou soudními tlumočníky/překladateli, v průběhu roku se jimi ale opět stanou. Na celkovém propadu to však nic nezmění, zvýšení počtu tlumočníků nebude zásadní.
Předpokládejme, že oněch nyní zapsaných 917 soudních tlumočníků je současně i soudními překladateli a k tomu máme dalších 248 osob, které mají pouze překladatelské oprávnění – mohou překládat písemné texty, nemohou ale tlumočit mluvený projev. Protože v řízení před orgány veřejné moci je obvykle potřeba tlumočení i překlad, lze očekávat, že soudy, policie, státní zastupitelství a další orgány budou mít k dispozici přibližně tisíc licencovaných tlumočníků v celé ČR.
Jak jsme už uvedli v první části příspěvku, celkový počet tlumočníků není až tak podstatný. Ve skutečnosti záleží na tom, (1.) kolik je tlumočníků/překladatelů pro jednotlivé jazyky a (2.) kolik jich je v jednotlivých soudních krajích, protože podle § 25 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích (TlumZ), „orgán veřejné moci ustanoví, nebrání-li tomu okolnosti, tlumočníka se sídlem nebo kontaktní adresou v obvodu krajského soudu, v němž má orgán veřejné moci sídlo nebo pracoviště“.
Podívejme se nyní na jednotlivé jazyky. Pro zjednodušení se soustřeďme jen na tlumočníky, kteří jsou „vzácnější“ (výkon profese je přece jen náročnější), a pomiňme překladatele. Ze zmíněných 917 tlumočníků je 193 tlumočníků angličtiny, 206 němčiny a 109 ruštiny. Španělštinářů je 44, francouzštinářů 37. Tlumočníci těchto pěti jazyků tedy představují skoro dvě třetiny všech tlumočníků (589). Ze zbylých 328 tlumočníků připadá 56 na polštinu, 34 na italštinu, 33 na vietnamštinu, 15 na arabštinu, 12 na čínštinu a 10 na japonštinu. Tyto u nás hodně frekventované jazyky jsou tedy alespoň formálně tlumočnicky zajištěny, odhlédneme-li od regionálního rozložení (například 17 ze zmíněných 37 francouzštinářů sídlí v Praze).
Pak zde ale máme jazyky, kde se rýsuje průšvih, resp. vzniká riskantní stav. Problémy mohou nastat proto, že je tlumočniků málo nebo dokonce žádný, ale i proto, že je sice tlumočníků zdánlivě dost, současně se však dá očekávat vyšší potřeba tlumočení v příslušných jazycích.
Nejhorší bezesporu je, když pro některé jazyky není v seznamu zapsán vůbec žádný tlumočník. To je nyní případ barmštiny, bengálštiny, estonštiny, gruzínštiny (jediná kolegyně je „pouze“ překladatelkou a tlumočit tedy nesmí) indonéštiny, kazaštiny, sinhálštiny a tádžičtiny.
Vysoce riziková je i situace, kdy je v seznamu zapsán pouze jediný tlumočník. Tak je tomu v případě finštiny, islandštiny, kurdštiny, paštštiny, romštiny, thajštiny, urdštiny a uzbečtiny. Bude moci být daný tlumočník vždy k dispozici, například když thajského nebo uzbeckého turistu či dělníka zadrží policie? A bude ochoten cestovat po celé republice? Pokud například zmíněný kolega thajštinář žije v Praze a bude od rána tlumočit u soudu v Ostravě, neřkuli u nějakého ještě vzdálenějšího okresního soudu, vyžádá si to vyšší náklady. Bude pravděpodobně muset v Ostravě přenocovat, a prakticky tak přijde o dva pracovní dny. Vyplatí se to kvůli půlhodinovému výslechu? A dá se to tak dělat dlouhodobě? Nemluvě o tom, že by i mezi tlumočníky měla existovat konkurence. Nejen proto, aby si zákazníci z řad soukromých osob mohli vybrat dodavatele, ale i proto, aby bylo případně možné zadat revizní úkon, kdyby vznikly pochybnosti o kvalitě.
Riziko pak hrozí i u jazyků, kde je sice zapsaných tlumočníků více, současně ale na území ČR trvale žije relativně velký počet mluvčích daného jazyka. Typickým příkladem je mongolština: v Česku je podle údajů Ministerstva zahraničí přibližně 14.000 Mongolů, ale jen 3 soudní tlumočníci mongolštiny (v Praze a Jihomoravském kraji žádný).
Ideální není ani situace ukrajinštiny. Ta sice není malým ani málo frekventovaným jazykem a je pro ni zapsáno 78 tlumočníků (což se – ve srovnání s ostatními jazyky – jeví jako vysoký počet), v Česku ale nyní podle údajů Českého statistického úřadu a cizinecké policie žije téměř 600.000 Ukrajinců a není vůbec vyloučeno, že další přibydou.
Dalo by se sice namítnout, že mnozí zde žijící Mongolové a zejména pak Ukrajinci se už naučili obstojně česky, a pomoc soudního tlumočníka nebudou potřebovat. Je ale rozdíl se v jazyce domluvit na běžné konverzační úrovni a ovládat ho natolik, aby dotyčný mohl hájit své zájmy například v soudním řízení.
Zcela stranou pak ponecháváme katastrofální situaci v oblasti znakového jazyka – dlouhodobý problém, který by vydal na samostatný článek. Podle České unie neslyšících bylo v roce 2017 v ČR 7300 uživatelů znakového jazyka (předpokládáme, že jejich počet zůstal zhruba stejný), na které nyní připadají 3 soudní tlumočníci.
Než začneme hořekovat nad tím, že budou chybět tlumočníci a zkolabuje systém soudního tlumočnictví, musíme si uvědomit důležitý fakt: vyšší počet soudních tlumočníků a překladatelů zapsaných v seznamu v minulosti neznamenal, že jich bylo více k dispozici v praxi. Mnozí kolegové činnost reálně nevykonávali. Nechodili tlumočit na policii a k soudům a nevyhotovovali soudní překlady zákazníkům. Příkladem budiž postesknutí policistky z operačního střediska, která v Brně a okolí údajně obvolala třicet tlumočníků, než dospěla k autorovi článku. Ten se v půl desáté dopoledne obratem vydal na obvodní oddělení, kde od časného rána čekali domnělí pachatelé výtržnictví z Rakouska na výslech.
Dále musíme vzít v potaz, že orgánům veřejné moci mohou tlumočit i osoby, které nejsou soudními tlumočníky zapsanými v seznamu. Mělo by tomu tak být ve výjimečných případech (podle § 26 TlumZ), podle všeho je však ustanovování, resp. přibírání tlumočníků „ad hoc“ rozšířené mnohem více, než by mělo. Ministerstvo spravedlnosti – zřejmě v předtuše hrozícího maléru v důsledku nedostupnosti tlumočnických služeb – tomu jde naproti tím, že lze při vyhledávání v seznamu zaškrtnout políčko „Zobrazit i osoby se zánikem oprávnění vykonávat činnost“ (proč asi). Mělo by to přitom být právě ministerstvo, kdo prosazuje řádné soudní tlumočníky, kteří splňují všechny (nota bene ministerstvem „vyboxované“) podmínky, o tom ale jindy.
V úvahách nad nedostatkem tlumočníků je rovněž nutné zohlednit, že ani zapsaný tlumočník a překladatel nemusí přijmout zakázku v okamžiku, kdy to orgán veřejné moci či soukromá osoba bude potřebovat. Možnost odmítat úkony je sice zákonem výrazně omezena (§ 19 odst. 2 TlumZ), toto omezení se ale týká jen orgánů veřejné moci. Soukromým osobám jsou soudnětlumočnické služby poskytovány v rámci běžného soukromoprávního vztahu. A ani orgán veřejné moci nenadělá navzdory zákonu nic s tím, že je tlumočník zrovna v nemocnici nebo na dovolené v cizině – soudní tlumočník není nevolník.
Výše uvedené skutečnosti posuzování budoucí dostupnosti tlumočnických a překladatelských služeb ztěžují a počty relativizují. O úplně přesné počty ale zase tolik nejde. Není snadné určit potřebný počet soudních tlumočníků ani potřebu tlumočnických úkonů. Je však možné identifikovat jednoznačně rizikové stavy a předcházet jim. Zatím se nezdá, že by se o to někdo ze státní správy snažil. Přitom je už nyní nabíledni, že v budoucnu vzniknou vážné problémy – zejména pak u jazyků méně frekventovaných, které v kombinaci s češtinou ovládá na tlumočnické úrovni jen malý počet lidí. Nelze čekat, že se počet a motivace jazykových odborníků bude zvyšovat, zvláště pak, když někteří politici mluví o „neefektivitě“ malých (či humanitních) oborů. Kromě výše zmíněných jazyků jsou problematické i mnohé další, kde je počet tlumočníků velmi nízký, například azerbajdžánština (2), katalánština (2), litevština (2), makedonština (2), norština (2), perština (2) nebo švédština (2).
Praktik namítne, že se vše nějak „vsákne“. Tak jako vždy, když stát není schopen předvídat nezamýšlené důsledky legislativní činnosti. Ano, a je celkem jasné jak: u soudů a na policii budou tlumočit i jiné osoby než (prověření) soudní tlumočníci. Kde pak ale zůstalo ono „zkvalitnění výkonu tlumočnické činnosti“ – podle důvodové zprávy hlavní deklarovaný cíl nové legislativní úpravy soudního tlumočnictví?
