Mgr. Bc. Pavel Mašarák
soudní překladatel / němčina
Jakubská 1, 602 00 Brno
Ministerstvo spravedlnosti oslovilo soudní tlumočníky a překladatele s žádostí o vyplnění dotazníku, který bude použit v rámci „přezkumu účinnosti právní úpravy tlumočnické a překladatelské činnosti podle zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích“, tedy hodnocení dopadů „nových“ tlumočnických předpisů. Od účinnosti současného tlumočnického zákona totiž v lednu uplynulo pět let. Snaha ministerstva zjistit i názor adresátů právní úpravy je chvályhodná, dotazník ale mohl být udělán lépe.
Kontinuita tu je: ministerstvo se na tlumočníky a překladatele obrací prostřednictvím vrchního ředitele Mgr. Michala Fraňka, pod jehož vedením přezkoumávané předpisy vznikly. Ještě jako náměstek ministryně Benešové tehdy tvrdošíjně vzdoroval připomínkám z tlumočnické praxe a ve snaze protlačit nový tlumočnický zákon legislativním procesem v původní navržené podobě „kryl“ i nesmyslné nápady ministerských legislativců. Přesto se nakonec lvím úsilím některých tlumočníků, poslanců a senátorů podařilo prosadit dílčí úpravy návrhu zákona. Díky tomu nové nepříliš povedené předpisy soudní tlumočnictví nezlikvidovaly a po následném heroickém pracovním nasazení úředníků aplikačního odboru ministerstva bylo dosaženo současného jakž takž funkčního stavu. Oceňme, že od té doby došlo k posunu a ministerstvo se o názor tlumočníků a překladatelů zajímá. Že to dělá v srpnu, kdy tlumočníci a překladatelé bývají na dovolené, nebo na terminologických kurzech pořádaných Komorou a Justiční akademií v Kroměříži, nemůže znalce poměrů překvapit. Soustřeďme se však na dotazník samotný a otázky v něm kladené.
Samotné technické zpracování dotazníku odpovídá úrovni, na jaké ministerstvo obvykle pracuje: nic není udělané pořádně a promyšleně. Formulářové pole, kam má tlumočník napsat návrhy na vylepšení, má velikost na čtyři slova, takže se do něho špatně píše a respondent nevidí celý text. Připomíná to vtípek, který se kdysi dělával při závěrečné anketě na vzdělávacích akcích: jako místo pro kritiku byl vyhrazen čtvereček o velikosti 2×2 cm. Těžko říct, zda jde o omezení dané předpřipravenou šablonou, nebo ministerstvo příliš nestojí o to, aby se tlumočníci rozepisovali. Důležitější jsou ale samozřejmě věcné odpovědi na položené otázky.
Mírně překvapivý je dotaz, zda používáme elektronickou evidenci úkonů, tedy ministerskou databázi, do které musí soudní tlumočník či překladatel zapsat každý úřední překlad či tlumočení. Její používání je povinné a kdo by do ní nezapisoval vůbec nebo nezapisoval řádně, dopouštěl by se přestupku, za který hrozí pokuta až 50 tisíc korun.
Když už jsme u přestupků: jak si poradit s dotazem, zda vnímáme sankční systém podle nového zákona jako spravedlivý z hlediska férovosti a rovného zacházení? Čistě formálně – pokud předpokládáme, že před zákonem jsou si všichni rovni – spravedlivý je. O tom, zda je ministerstvem i spravedlivě uplatňován, ale nemáme žádné informace (přestupkové řízení je neveřejné). Podobné je to s otázkou, zda vnímáme sankční systém podle nového zákona jako přiměřený z hlediska míry a tvrdosti sankcí. Přiměřený nebo nepřiměřený může být jen ve vztahu ke konkrétnímu deliktu a zámožnosti přestupce. Navíc je známo, že od páchání deliktů neodrazuje tolik výše trestu, jako spíše subjektivně vnímaná pravděpodobnost, že bude protiprávní jednání odhaleno a potrestáno. Tady má ministerstvo podle všeho rezervy vzhledem k tomu, že některé tradiční nešvary jako například ponechávání podepsaných překladatelských doložek v překladatelských agenturách, resp. nevykonávání činnosti překladatelem osobně s největší pravděpodobností přetrvávají.
Na místě je otázka, zda vnímáme elektronickou evidenci úkonů jako uživatelsky přívětivou. I přes dílčí zlepšení moc uživatelsky přívětivá není. Čistě technicky je dost pomalá (ukládání/načítání obvykle trvá delší dobu), ne vždy se do ní lze přihlásit a není příliš přehledná. Hlavní problém je ale v tom, že evidence obsahuje zbytečné údaje, které ji znepřehledňují, tlumočníka při evidování zdržují a k ničemu nejsou („den doručení spisového materiálu“, „den vysvětlení nebo doplnění“ apod.). Uvedené údaje nebyly ani v dřívějších papírových denících, jejichž podoba vznikla za hlubokého socialismu a proti dnešní evidenci byly paradoxně poměrně jednoduché.
Dalším problémem evidence, který připravuje tlumočníky a překladatele o množství času, je evidování odměn a náhrad u úkonů pro orgány veřejné moci, typicky pro soudy. Soud překladateli nepřizná odměnu hned po obdržení vyúčtování, ale často až po týdnech nebo dokonce měsících. Překladatel se musí k úkonu vrátit, dohledat ho v evidenci a zapsat, v jaké výši mu byla odměna přiznána (nemusí být přiznána ve vyúčtované výši). Další týdny až měsíce (v extrémních případech i roky) uplynou, než soud odměnu uhradí. Překladatel se musí k evidovanému úkonu znovu (potřetí!) vrátit a zapsat datum, kdy mu byla odměna uhrazena. Mezitím do evidence přibyly desítky úkonů, mezi kterými je nutné vyhledat ten potřebný, proklikat se k příslušné tabulce, údaj zapsat a uložit. Drahocenný čas, který má být věnován překládání, utíká jako neplacený čas strávený administrativou. Všechny evidované informace mají přitom k dispozici samotné soudy, které je ministerstvu mohou v případě potřeby poskytnout, a to daleko spolehlivěji. Stát by neměl administrativní náklady přenášet na tlumočníky a dělat z nich statistiky.
Smysluplný je i dotaz, zda hodnotíme aktuální výši odměn – tedy 550 Kč za normostranu překladu a 750 Kč za hodinu tlumočení – jako nízkou, přiměřenou, nebo příliš vysokou. Podle autora tohoto příspěvku je příliš nízká, což si ale žádá vysvětlení v samostatném článku.
Za samostatné pojednání stojí i chytře položená otázka, jakou první změnu bychom provedli v současné právní úpravě činnosti soudních tlumočníků a překladatelů a proč. Pokud se ministerstvo nechce pouštět do hlubších změn, které by zlepšily fungování celého systému soudního tlumočnictví a zkvalitnily práci tlumočníků a překladatelů, nabízí se jako relativně snadná změna právě třeba úprava elektronické evidence úkonů tak, aby se evidovalo jen to, co je skutečně potřeba: pracovní jazyky, zadavatel, předmět úkonu, číslo úkonu a datum provedení. Jinak ale – pokud by o to ministerstvo stálo – dokáže zřejmě každý tlumočník či překladatel navrhnout na základě své praxe řadu dalších změn, které by prospěly nejen tlumočníkům, ale i orgánům veřejné moci, které jejich služeb využívají.
Bude zajímavé sledovat, jakým způsobem ministerstvo se získanými informacemi naloží a k jakému výsledku přezkumu dopadů právní úpravy tlumočnické činnosti dospěje. Dotazník bohužel řadu potíží z tlumočnické a překladatelské praxe míjí. Uživatelská přívětivost evidence úkonů nebo výše odměn jsou spíše dílčími problémy. Mnohem důležitější je, jak soudní tlumočení a překlad slouží orgánům veřejné moci, jak se tlumočníkům s orgány spolupracuje, zda celý systém soudního tlumočnictví není úplně obcházen apod. Přesto je ale dobře, že se ministerstvo odhodlalo tlumočníky a překladatele plošně oslovit, a kdo chce, může se alespoň v omezené míře vyjádřit.
