Veřejnou správu to zatím neznepokojuje, ale může z toho být velké mrzení: s koncem roku 2025 zanikne ze zákona mnoha soudním tlumočníkům a překladatelům oprávnění k výkonu činnosti. Skončí totiž pětileté přechodné období, během kterého mohli všichni dosavadní soudní tlumočníci (jmenovaní podle nyní již neúčinného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících) vykonávat činnost i nadále. Máme se obávat nedostatku tlumočníků, zejména pak některých méně frekventovaných jazyků?

Povinné přelicencování

Nový zákon č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, uložil všem stávajícím tlumočníkům povinnost složit do pěti let od účinnosti (tj. do 31. 12. 2025) tzv. vstupní zkoušku, resp. projít tzv. přelicencováním, což v praxi znamenalo v podstatě znovu požádat o jmenování s tím, že jiné podmínky splněné už v minulosti byly uznány. Přesto musel tlumočník vynaložit čas a náklady: vyplnit a podat přihlášku, doložit potřebné dokumenty a případně praxi, uhradit poplatek 3000 Kč, naučit se na zkoušku a přijet v určený den na jedno ze tří míst, kde se zkouška zajišťovaná Justiční akademií koná (Praha, Kroměříž, Olomouc). A také samotnou zkoušku složit, což se vzhledem k vysoké procentuální úspěšnosti (81 % v roce 2024) zvnějšku jeví jako snadné, samozřejmost to ale zdaleka není.

Starším se nevyplatí pokračovat, mladším začít

Dalo se očekávat, že tento proces už někteří tlumočníci nebudou chtít podstoupit. Jednak ti starší, kteří raději zvolí odchod do důchodu (je to dobře, nebo není?), ale také stávající tlumočníci tzv. malých jazyků, kteří mají jen několik málo úkonů ročně a úsilí spojené s přelicencováním se jim zkrátka nevyplatí. Ještě méně se to pak vyplatí novým uchazečům, kteří musí kromě vstupní zkoušky splnit ostatní podmínky (spojené s náklady ve výši několika desítek tisíc korun): mimo jiné absolvovat dvousemestrální právní minimum a – pokud příslušný jazyk nevystudovali na vysoké škole (ale naučili se ho například při dlouhém pobytu v příslušné zemi) – složit státní zkoušku. A nejde jen o náklady na samotné jmenování. Být soudním tlumočníkem/překladatelem s sebou nese povinnosti: být neustále k dispozici orgánům veřejné moci, ohlašovat ministerstvu změny apod. – pokuta za přestupek může dosáhnout až 300 000 Kč.

Méně, zato kvalitní?

Jeden nejmenovaný úředník Ministerstva spravedlnosti kdysi argumentoval, že země velikosti České republiky nepotřebuje bezmála tři tisíce tlumočníků a pokud jejich počet klesne, je to vlastně žádoucí: zůstanou ti, kteří poskytují kvalitní služby, a uživí se, protože bude menší konkurence. (To může znít jako protimluv, protože vyšší konkurence vede podle klasické ekonomické teorie k vyšší kvalitě, ale v zemi, kde si překladatelé místo kvality konkurují převážně cenou, to vcelku dává smysl.) Pomiňme nyní, že pokud stávající tlumočník projde tzv. přelicencováním, nevypovídá to nic o kvalitě jeho práce (z překladu a tlumočení se nezkouší), ale jen o tom, že chce činnost nadále vykonávat a má dost houževnatosti (a také určitého druhu inteligence k překonání nástrah testu). Soustřeďme se na jinou věc: bude počet soudních tlumočníků a překladatelů stačit?

Celkový počet mnoho neřekne

Jisté je jedno: celkový počet tlumočníků a překladatelů v republice nehraje roli. Rozhodující je, kolik je tlumočníků a překladatelů jednotlivých jazyků, kde svou činnost vykonávají a kolik tlumočnických a překladatelských úkonů je potřeba. Nový zákon navíc oddělil tlumočnickou a překladatelskou činnost, takže je nutné zvažovat i to, zda je dotyčný tlumočníkem i překladatelem, nebo jen tlumočníkem (převádí pouze mluvený text), nebo jen překladatelem (převádí pouze písemný text). Pokud například soud ustanovuje či přibírá „tlumočníka“ pro řízení, obvykle se dívá na to, zda je dotyčný tlumočníkem i překladatelem. I když se totiž v typickém případě zpočátku překládají písemné dokumenty, a je tak potřeba překladatel, lze očekávat, že bude nařízeno jednání, kde bude potřeba tlumočník. Nemělo by smysl, aby jednání tlumočila jiná osoba než ta, která už materii zná jako překladatel. Na skutečnost, že oddělení tlumočnické a překladatelské činnosti může vést k úbytku tlumočníků, protože si někteří stávající tlumočníci ponechají jen překladatelskou licenci, poukazovali i soudci.

Jaký počet je vlastně dostatečný?

Stanovit, jaký počet tlumočníků a překladatelů je dostatečný, je prakticky nemožné, protože se to odvíjí od budoucí (těžko předvídatelné) potřeby. Jistě, ministerstvo má díky tzv. elektronické evidenci úkonů již od roku 2022 (plnohodnotně od roku 2023) k dispozici přehled, kolik tlumočnických a překladatelských úkonů a v jakém rozsahu bylo vyžádáno, a to ze strany orgánů veřejné moci i soukromých zadavatelů. Nikde ale není napsáno, že současná potřeba musí odpovídat té budoucí. Co když agentura zajišťující pracovníky ze zahraničí zrovna sežene po Ukrajincích, Mongolech, Filipíncích a Indech (jsou to šikovní svářeči) na základě kvót množství Thajců nebo Makedonců? Nebudou potřebovat přeložit dokumenty? Nikdo z nich se zde ničím neproviní? Bude jim tlumočit pracovník agentury (na kterém jsou závislí), nebo kolega (který je zde o pár měsíců déle)?

Nízký počet je rizikem

Bylo by skvělé, kdyby se motivujícími podmínkami dařilo snadno získávat talentované tlumočníky a překladatele do služeb soudního tlumočení a překladu. Momentálně je ale třeba soustředit se na opačný problém: zda náhodou nehrozí, že pro některé jazyky budeme mít příliš nízký počet tlumočníků, nebo dokonce žádného. Už počet v jednotkách osob je rizikem, a to i při malém počtu vyžádaných úkonů. Pokud bude tlumočníků/překladatelů tak málo, že se veškerá potřeba překladů a tlumočení soustředí na pár osob, nebo dokonce osobu jedinou, hrozí výpadek s vážnými následky. Příslušný tlumočník může být dlouhodobě nemocný, může pobývat v zahraničí, může činnost dočasně pozastavit.

Pozastavení činnosti následkem přetížení

Právě dočasné pozastavení činnosti bude zřejmě logickou reakcí v případě, že velká poptávka po soudních překladech a tlumočení povede k přetížení tlumočníka a znemožní mu plnit jiné úkoly. Mnohé tlumočníky (zejména méně frekventovaných jazyků) by jen tlumočení neuživilo, a mají proto jiné zaměstnání spojené s povinnostmi (vyučují například na vysoké škole). Tlumočníky či překladatele „na plný úvazek“ zase nemůže úřední tlumočení a překlad vytěžovat natolik, že by nemohli přijímat komerční, „neúřední“ zakázky. Pokud bude tlumočník kvůli dvouhodinovým tlumočením u soudu za odměnu 2 × 750 Kč/hod. nucen odmítat několikadenní práci s denní sazbou – řekněme – 10 000 Kč, asi mu idealismus spojený se službou státu dlouho nevydrží. Nejen kvůli výrazně nižší odměně, ale i kvůli platební morálce soudů, kterým vždy v polovině roku dojdou peníze na odměny, a tlumočníkům či překladatelům platí s několikaměsíčním (někdy i několikaletým!) zpožděním.

Aktuální počty tlumočníků a překladatelů a s tím související riziko výpadku soudního tlumočení a překladu v některých jazycích rozebereme ve druhé části příspěvku.